Busking na cestách, hudba a příroda - patrik kotrba

Patrik Kotrba putoval pěšky několik tisíc kilometrů do španělského Santiaga de Compostela, cestou se živil buskingem - hrou na kytaru, zpěvem písní a roky bydlel pod širým nebem.

Španělé ho naučili jadrnému projevu, který chytá za srdce a zároveň ho pouť naučila bezbřehému klidu. 

            Busking

            ...snadné určitě není hrát na ulici pro kterékoli kolemjdoucí. Opravdu kdokoli prochází, je posluchač. Pokud do hudby dáváte své srdce, dáváte srdce vlastně komukoli na potkání. A představte si svou „oblíbenou“ úřednici, nevrlou prodavačku nebo vyhořelého učitele, kterému dáváte svou sílu na potkání. Zákonitě musíte vyhořet i vy.

            Avšak to, co se děje mezi tím, je prostě čirá krása. Dobře, řekněme si to reálněji. Záleží na osobnosti. Jsou tací, pro které by to byla noční můra. A podle toho, jestli před noční můrou stáhnete ocas nebo se právě jí stavíte, se to odvíjí. A pak jsou tací, pro které je performance přirozenost. Čistě podle osobnosti. Pro některé je noční můrou postavit se před lidi a pro některé je to přirozené jako jíst rohlíky.

            Dobrá, pro mě to byla noční můra, ale když jsem začal s buskingem, bylo mi už přes dvacet a byla to pro mě výzva. Začátky byly šílené. Posluchači mi platili za to, ať přestanu hrát. Ale v hudbě, speciálně v buskingu vidím obrovskou svobodu. Nejdřív jsem si to vybásnil, vysnil. Jde o to, že nejste nikomu odpovědní, podřízení, můžete být kde chcete, kdy chcete, s kým chcete. Záleží jen na tom, jestli ten druhý chce být s vámi a jestli na vymyšlené přesuny máte dost peněz. Což nejčastěji nemáte, takže je vaše svoboda závislá na vašem výkonu. Což na první pohled koresponduje s kterýmkoliv jiným povoláním, avšak tady váš výkon nehodnotí nikdo jiný než posluchač a vy sám.

            Je to jedna z nejčistších forem svobody. Není tam žádný prostředník. Mimo toho zdviženého. Těch tam pár je, vždycky se najde nějaký vůl.

            Není tam žádný prostředník jako stát, šéf, úřad. Vy jste prostě tím čím jste a omezení vás ovlivňují jen prostřednictvím lidí kolem vás. Což je po pravdě to, co vás nakonec dostane. Protože ve společenském vakuu se dá žít tak deset let a možná ani to ne. Prostě ignorovat starosti, které mají lidi kolem vás, se dá jen po nějakou dobu. Už těch několik let je sobeckých a pokud je to víc, je to tak sobecké, že klidně zkápnete a pak už to může být taky každému jedno.

            Ale dokud jste lidem blízko a svobodu nedovedete do úplné krajnosti, kdy v ní jste sám, takže naprosto nesvobodný, dokud jste lidem blízko, může to být inspirativní. Jednou jsem procházel v Parmě v Itálii po ulici a vybafnul na mě místní kluk, že jsme se setkali ve Španělsku a inspiroval jsem ho k hraní. Půjčil si kytaru a hrál skvěle. Zase líp než já, říkal jsem si. Ale co, jdu dál. Vidina svobody žene. Opravdová vnitřní svoboda je nejvíc, co člověk může dokázat sám za sebe. Pak je spousta věcí, které je třeba dokázat s ostatními a to je ještě těžší.

            Busking sám za sebe je jedna z nejčistších a největších věcí. Po téměř dvaceti letech každodenního cvičení a sem tam hraní je zase všechno jinde a z cestování i hudby je váš vnitřní dům a svoboda, kterou si nosíte v těle, ať jste kde jste. Busking může být epizoda na pár let, ale taky vědomě vybraná cesta, která vás učí a provádí stále. Pak není na co spěchat a dokud máte šťávu, kterou prohání vaše srdce a žíly, nemůžete být jako ti, kdo kdysi žili, ale i nad hrobem plný síly. Jsem sice od Karlových Varů, ale i k nám od vás to zaznělo. Že dokud se zpívá, ještě se neumřelo.