Režisér na cestě - Jaroslav Jindra
Režisér a scénarista populárního cestopisného cyklu České televize Na cestě" navštívil 127 zemí světa a natočil desítky filmů. Nahlédněte s ním nejen do zákulisí natáčení cestopisů.
Jaroslav Jindra
Režisér, kameraman, scenárista a publicista, rodák z Valašského Meziříčí, vystudoval dopravní stavby.
Odmalička byl dobrodruh. Na první samostatný vandr na Slovensko vyrazil už ve třinácti. V 80. a 90. letech lezl po skalách a skákal padákem. Žil na Kanárských ostrovech a v Norsku.
Fotografuje, točí dokumenty a píše o extrémních sportech a válečných konfliktech, je autorem několika knih, např. příručky pro nezávislé cestovatele Backpacker, nebo knih o zákulisí Rallye Dakar.
Jako režisér, scenárista a kameraman se podílí na tvorbě populárního cestopisného seriálu Na cestě (Česká televize).
Režisér a dobrodruh Jaroslav Jindra: Vtipálek s kamerou, který objel celý svět
(Rozhovor z časopisu Reflex)
Jaroslav Jindra se poprvé za hranice tehdejšího Československa podíval v roce 1985. O třicet let později už má ve svém cestovatelském portfoliu více než 120 zemí. Nejdřív objevoval svět jako turista, posledních osm let točí dokumenty pro pořad Na cestě. Od dubna najdete jeho postřehy také na stránkách Lidé a Země.
Byl jste vlastně téměř všude na světě. Podle čeho si vybíráte místa, kam se ještě vydáte?
Dnes už většinou jezdím pracovně a vybírám si místa něčím výjimečná. Pořad Na cestě natáčí několik autorů, ale za ty roky máme trochu rozdělená teritoria. Já jako jediný jezdím sám, jsem scenáristou, kameramanem i režisérem v jedné osobě. Mým cílem jsou obvykle místa, kam se nikomu moc nechce. Šalamounovy ostrovy, Kongo, zapadákov v Jižní Americe nebo Nigérie, kam normální smrtelník vůbec nepáchne. Nemám problém vydat se kamkoli a není téma, které by mě nezajímalo.
Je pro vás cestování droga?
Je to posedlost, jsem posedlý vnímáním světa, radostí z poznávání. A je mi naprosto jedno, jestli je to Jižní Afrika, nebo Zubří na Valašsku. Jsem nadšený z každé příležitosti, která mi dá možnost objevovat, co je ve vedlejší ulici. Už jako malý kluk jsem byl vždycky nejvíc bit za to, že jsem se odpoledne nechtěl vrátit domů, protože jsem pořád někde něco zkoumal.
Natáčení je pro vás taky droga?
V práci jsem možná jediný samouk a jeden kolega, profesor na FAMU, o mně jednou řekl: „Pošlete tam Jarouše, ten to natočí, protože neví, že to nejde.“ To mě myslím výstižně charakterizuje. Já si samozřejmě uvědomuji komplikace a limity, ale mé nadšení je příliš velké na to, abych to aspoň nezkusil, abych si nenašel cestu.
Křižujete světem s kamerou v ruce. Jak na vás reagují lidé, jak se k nim dostáváte?
V některých zemích se natáčí lehce, jinde mám vybudovanou docela slušnou síť kontaktů. Například v Indii se pořád něco děje, i když vás vysadí s kamerou v té největší díře. Lidi na ulici vaří, hrají si, vyrábějí. Ale v Saúdské Arábii kontakty potřebujete, tam venku vidíte jen domy a auta, kterými lidi jezdí i k bankomatům, aniž vystoupí. Často jde taky o náhodu, ostatně celý můj život je poskládaný z náhod.
Díky jaké náhodě se vám podařilo natočit něco nečekaného?
Když jsem byl v Lesothu, zjistil jsem, že tamní král slaví 50. narozeniny. No a zkuste požádat v Africe o povolení k natáčení… Raději jsem tam drze napochodoval s kamerou přes rameno a začal točit s tím, že to buď vyjde, nebo ne. Dav se rozestoupil a obušky poklesly. Přestože se na akci sjela velká část politiků a diktátorů Afriky, včetně Mugabeho, a člověk by očekával, že taková akce bude dokonale bezpečnostně zajištěná, nikomu kupodivu nepřišlo zvláštní, že ten divný běloch s kamerou tam prostě nemá co dělat. A já se díky tomu dostal na jedinečnou akci a byla to i veliká legrace.
Když už jste byl ve 120 zemích, jsou pro vás nějaká místa stále exotická?
Záleží na tom, co považujete za exotiku. Tu můžete najít i ve vedlejší vesnici. Ale opravdu jedinečných míst je bohužel čím dále tím méně. Rád jezdím na místa, kam ještě nevjely náklaďáky nadnárodních společností a kde není masová turistika. Třeba severní Nigérie, ve které se zastavil čas. Člověk si tuto zemi většinou představuje jako jednu kompaktní zemi, ve skutečnosti je to 36 naprosto rozdílných států, často ještě s tradičním kmenovým zřízením, které politické hranice přesahují. Mají tam zvláštní zvyky, kdy se islám mísí s animistickými prvky, a podobně je tomu na křesťanském jihu. Například svatba tam může trvat i několik let, je to vždycky sňatek ekonomicko-mírový, tak jak to bývalo v dávných dobách i v Evropě.
Jak to vypadá?
Byl jsem na jedné muslimské svatbě v den, kdy se vyjednávalo věno. Velká událost, ale nevěsta se ženichem vůbec nebyli přítomní, domlouvali se jejich otcové za přítomnosti důležitých osobností kraje. A člověk ve funkci jakéhosi čestného kecala přenášel dění příšerným řevem davu na ulici. Třeba: „Právě se domluvili, že Aisha dostane věnem osm krav a dvoje povlečení.“ A dav řval nadšením. Tradice jsou tam opravdové, žádný laciný folklor pro turisty.
Jaká další země je pro vás exotická?
Saúdská Arábie, o které má většina lidí zkreslené představy. Často si myslí, že je to temná kobka, kde ženské nemůžou vylézt na ulici a všichni chodí zahalení. Ale když tam přijedete, najednou zjistíte, že všechno je jinak. V Džiddě můžete potkat mladé holky, které sice mají hidžáb hlavě, ale taky takový piercing v obličeji, že by byly poměrně drsné i na české poměry. A na jihu v horách zase běžně potkáte chlapy v barevných suknicích s barevnými věnečky květů na hlavách, jako z pohádky o víle Amálce. Nosí je, protože odpuzují hmyz. Když jsem to viděl, říkal jsem si: Sem by si měli zajet všichni ti internetoví rozumbradové pro inspiraci.
Potkáváte na cestách lidi, kteří poprvé viděli člověka s bílou kůží?
Čas od času ano, ale vždy je to na venkově. Třeba v Africe mě děti často začnou škrábat nehtem na kůži ruky, aby zkusily, co to je za divnou barvu. Začnou zkoumat, jak to, že mám tak chlupaté nohy a velká svalnatá lýtka. Ke střetu kultur ale dochází i v nepoměrně modernějších zemích, jako je Bangladéš, do kterého moc turisté nejezdí. I v hlavním městě budete rarita. Když jsem čekal na kraji silnice na autobus, okamžitě se kolem mě shromáždila dvacítka lidí a zírali na mě z patnácticentimetrové vzdálenosti jako na nějaký podivný exponát.
Cestovatelé jásají, když objeví místo, kam cizinec ještě nevstoupil. Zanechal jste někde stopu jako vůbec první běloch?
Na světě dnes nejsou neobjevená místa, to je naprostá pitomost. To možná platilo ještě tak v 50. letech minulého století, dnes už ne. Civilizace bez zaklepání vtrhla všude. Možná snad vynechala nějaké úplně zapadlé vesnice uprostřed amazonského pralesa, ale v obecné rovině je to nesmysl.
Potkal jste mnoho nejrůznějších lidí z odlišných kultur. Co jste se o lidech dozvěděl?
Že jsme v podstatě všichni stejní a to, co nás dělá jedinečnými, odlišnými od ostatních, bychom si měli setsakramentsky chránit. Tradice a kultura jsou veliký poklad, který když jednou ztratíte, ničím ho už nenahradíte. Globalizace pohlcuje celý svět a nic ji nezastaví. Na Papui jsem byl poprvé před dvaceti lety a šel jsem pěšky pouhý den do vesnice, kde lidé chodili nazí, s kotekou na penisu, jako v době kamenné. Před třemi lety už jsem do takové tradiční vesnice musel šlapat tři nebo čtyři dny. Až se do vnitrozemí prokouše silnice, bude s touhle jedinečnou kulturou ámen.
Dá se tomu nějak čelit?
Vzděláváním na všech frontách, aby si lidé své tradice a kulturu chránili. Například parta Francouzů tak v Mali edukuje slavný kmen Dogonů, aby dokázali odolat civilizačním pozlátkům. Ale zabránit se tomu podle mě úplně nedá, proces se dá jen oddálit.
Kde jste se mezi lidmi dobře cítil? Stalo se vám někdy, že jste mezi lidi takzvaně zapadl?
Prožil jsem asi třikrát za život s naprosto cizími lidmi něco zvláštního. Úplně mě bolelo u srdce, když jsem se s nimi loučil. Třeba v Sýrii, v kurdské vesnici, kde jsem o těch lidech v podstatě nic nevěděl, strávil jsem tam pouhé dva dny a jednu noc, ale připadal jsem si s nimi najednou nějak srostlý. Nebo třeba na venkově na východě Kuby.
Jak si to vysvětlujete?
Nevím, na základě čeho takové pouto vzniká. Je to vlastně ve své podstatě nesmyslné, a přesto to člověk prožívá. Je to vlastně podobné, jako když někdy vznikne láska na první pohled, taky nevíte proč.
Vy asi dlouho doma nevydržíte. Jak často vyrážíte do světa?
Já nemusím jako kočovník tahat maringotku z místa na místo, jsem spíš jako pes, kterému otevřete dveře, on vyběhne, venku to prozkoumá, občurá a pak bude šťastně vrtět ocáskem, že je zase doma. V mém vandrování po světě není žádná pravidelnost. Dva tři měsíce jsem na různých cestách, pak třeba čtrnáct dnů doma, pak jsem pryč dva týdny a doma měsíc. Mám ale hrůzu z toho, že bych před sebou neměl žádnou cestu, žádný sen, žádné plány.
Jaký je váš cestovatelský sen?
Těch mám samozřejmě spoustu. Rád bych třeba na Antarktidu a to se mi doufám splní v březnu.
Proč zrovna tam?
O Antarktidě jsem v minulosti vůbec nepřemýšlel, ale v létě jsem letěl na Aljašku přes Grónsko. Den byl naprosto jasný a letěli jsme přes zamrzlé moře, obrovské kry a hory Grónska a já se několik hodin z letadla díval na ty nekonečné ledové prostory, které člověka uhranou. Byl to tak fascinující pohled, že se od té doby nemůžu zbavit myšlenky, že to chci zase vidět, poznat, osahat si to. No a při poslední návštěvě Argentiny, na její nejjižnější výspě, se objevila myšlenka na cestu na poslední kontinent, na který jsem ještě nevstoupil.
